Ne, nechci psát žádný můj další výlev emocí, protože věřím, že toho je víc než dost.
Včera jsem měla nostalgickou náladu, kdy jsem si zavzpomínala na základku a protože se mi zdá už čtvrtý den o bývalých spolužácích a v těch snech je vždycky něco, na co mám špatné vzpomínky, rozhodla jsem se ten svůj myšlenkový pochod ventilovat. Budu psát o tom, jak se mění mé okolí.
Jsem narozená v červenci a šla jsem do školy až o rok později, kvůli takové směšné věc - byla jsem moc malá :D Vážně, nepamatuji si, kolik jsem měřila, ale při nástupu do školy jsem vážila 15 kilo :D
Další holka od nás ze třídy bylo ode mě o půl roku mladší. Problém začal, když se mé tělo začalo měnit. V rodině máme, že já, mamka, ségra, prý i babička, se začínáme měnit dříve. Kolem dvanácti mi začaly růst prsa, zaoblila jsem a dostala měsíčky. Vzpomínám si, že jsme měli nějakou přednášku s názvem:
Být ženou není složité, bylo to strašně trapné, protože ta ženská mlela o menstruaci a já ji narozdíl od jiných holke už dávno měla :D Tam jsme se dozvěděly, že tlustší holky to dostanou dříve než ty hubené. Dovedete si představit, jak jsem se cítila trapně, když se na mě všechny
ty krávy otočily.
Měla jsem jednu spolužačku jménem Klára. Neznám kluka ze třídy, který by po ní "nejel". Mí kamarádi říkali, že má ideální postavu. Jo, jenže jakou? Byla osekaná jako 14ti letý chlapeček. Bez zadku, boků a místo hrudníku přistávací plochu - a ne, nezáviděla jsem ji. Učitelka o nás řekla, že ona je krásně hubená a drobná, kdežto já jsem robustní. Tohle bylo období asi v šesté třídě. Já byla na svou postavu pyšná. Nosila jsem hodně upnuté věci a doslava své ženské křivky ukazovala. V té době totiž začla ségra chodit se svým přítelem z Jižní Moravy a tam na vesnici prostě mají rádi holku "krev a mlíko", takže když jsem tam jezdila, vždycky jsem sklidila úspěch.
Všechno se změnilo, když k nám přistoupilo nových 6 kluků. Všichni obdivovali zmíněnou spolužačku a mně se smáli. Že mám prdel velkou, že ani neprojdu dvěřma. Že mám velká prsa. Doteď právě v těch snech vidím, jak vždycky ráno seděli na parapetu a jakmile jsem vešla do třídy, začali se smát a ukazovat si, jakože mám velká prsa.
Změnila jsem styl oblékaní. Uplá trička a šaty vystřídaly velké svetry, volné hadry. Víte, vždycky jsem byla trošku jiná a měla "svůj styl". Oblékala jsem se jinak než spolužačky a už v té době jsem se orientovala (narozdíl od nich :D) v módě. To vyvolávalo další vlny pomluv, nadávek...skončilo to u kyberšikany, ale to sem tahat nechci.
V sedmé třídě jsem ten nápor nevydržela a přestoupila na gymnázium. Všechnose zdálo OK, dokud jsem nepotkala holku, která mě vlastně stáhla do spárů anorexii, ale to už víte z mého prvního článku. Neustále se s ní srovnávám i teď.
Co tím ale chci vlastně říct? Pod tím nátlakem jsem začal hubnout a zhubla a dostala se do toho šílenství, ze kterého se nedokážu vymotat.
Je to pár dní, co jsem potkala spolužačku, kterou všichni tak obdivovali pro její hubenost. Dva roky jsem ji neviděla a málem jsem ji nepoznala. Je profesionální sportovkyně, ale teda...nechci být nějaká hnusná, ale prostě už jí taky narostl zadek a prsa a má prostě typickou ženskou postavu a já? Jsem osekaná jako 14-ti letý chlapeček. Vypadám ještě hůř než ona v té šesté sedmé třídě.
To samé kluk, který se mi ze všeho nejvíce posmíval za mou postavu a víte s kým teď chodí? S holkou, která je taky typická ženská. Žádná vychrtlina či osekaná chudinka.
Když mě můj kamarád po půl roce pozval na kafe a uviděl mě, jeho první věta nebyla "ahoj" jeho rpvní věta byla "Panebože, ty jsi hubenější než...(jméno zmíněné spolužačky)" Jestli tohle teď čte, tak mu musím poděkovat, protože mi v celé situaci, kdy jsem na tom byla nejhůře opravdu pomohl, i když, jak sám řekla, vůbec nevěděl, co mi říct a co mi poradit.
Když jsem se po roce viděla s klukama z Jižní Moravy, nepoznali mě, říkali, že vypadám jako dítě, vážím 35 kilo a prý by mi bodlo minimálně deset kilo přibrat. Což je paradox, protože hned pár dnů na to jsem se od spolužáků dozvěděla, že ideální postava u holky je podle nich ta moje, ale ještě trochu hubenější.
Když jsem byla kupovat kolo, pán řekl: ,,Dcerka ještě poroste." Mamča se na něj podívala a řekla : ,,Už neporoste, je jí šestnáct."
Když si musíte koupit sirup na kašel pro děti, protože na vaši váhu je ten pro dospělé moc silná dávka a když si koupíte rifle velikosti 10-11 let...uvědomujete si, že něco v pořádku není a že asi ta moje postava zase tak ideální nebude.
Svět se mění, lidé se mění s věkem. Mé bývalé spolužačky se změnily v ženy, zatímco já jsem zase jako dítě. Kluci, kteří se mi smáli, zestárli a hledají si holky s postavou, jakou jsem měla já.
Přidávám fotky pro srovnání. Jedna je z minulého léta a mám tam téměř
o deset kilo více! Tvář jsem si sice zadělala, ale mohu vás ujistit, že "zářím". Směju se upřímně. Ten den jsem si dla skvělé palačinky s nutellou a kotel zmrzliny.
Druhá fotka je přesně na rok poté focená. Mám o deset kilo méně. Jsem na ní unavená, úsměv z donucení a ty kraťasy na mě visí.
Víte co je můj cíl? Věřit, že všechno není jen o postavě. Věřit, že s pár kily navíc budu stále krásná a zářit jako před tím, že v těch kraťasech budu zase vypadat normálně, ne jako malé dítě a že za pár měsíců zase vytáhnu skvělé módní kousky, které na mě teď visí jako na věšáku.
